Časy, móda a mobily se mění, ale právě tak pružně by se měly měnit, přizpůsobovat i naše názory. Jenže sebestředná pýcha člověka doby technologické, soustředěného spíše na kvantitu než na kvalitu a soustřeďujícího naprostou většinu svých činností směrem ven, rychleji a hřmotněji, až do vesmíru, proměnila názory v dogmata a vesmír v lidském mozku a vědomí v něco zbytečného a zdržujícího. Vida, ukazuje se, že tudy cesta nevede a že babky kořenářky šly správným směrem, právě tak jako šamani všech věků. V rámci nevypsané diskuse o (zbytečných) střetech oficiální vědy s „pošuky“, tedy snílky typu F. A. Wolfa, a reakcí na premiéru dokumentárního filmu Co my jen víme zveřejňuji předmluvu knihy Masaru Emota Skutečná síla vody ze září 2005.
Poslední doba sice přinesla a téměř denně přináší různá vylepšení a technické objevy, ale stále čekáme na nějakého nového Newtona, Einsteina, a především Schweitzera, Gándhího nebo Junga, tedy na někoho, kdo přinese zásadní objev, jenž vše převrátí na tu sice křehčí, ale důležitější lidskou stranu. Ekonomové už to také vědí, právě tak jako neurologové a fyzici: člověk, stav jeho vědomí, je totiž dlouhodobě daleko důležitější než všechno to, co momentálně vyrábí a spotřebovává.
Co když ovšem onen objev objevů už je tu, jen jsme si ho v té záplavě informací nevšimli, a co když i on bude všeobecně pochopen a doceněn (tak jako například princip, na kterém fungují právě mobily) až za padesát let? Co když je tak jiný a podivný, že nám zatím nedošlo, jak je převratný? Možná je až příliš samozřejmý a jednoduchý. Jako všechno geniální. Možná se, až o něm uslyšíte, v první chvíli dokonce i ušklíbnete, protože se bude podobat některým tvrzením našich babiček, která jsme arogantně vyhodili na smetiště dějin a která se dnes, jak se zkvalitňují a zmenšují naše měřicí přístroje, prokazují.
Když se na Jamajce zpomalí nebo dokonce zastaví porod, dají rodičce čichnout k propocené košili manžela. Dnes víme, že vomeronazální orgán v ženině nose reaguje (aniž to žena ovlivní, tedy podvědomě) na mužské feromony a ty spustí v těle ženy hormonální proces, který obnoví průběh porodu a postará se, aby byl hladký a bezpečný. A informované Američanky si dnes občas čichnou k nevypranému triku manžela, který odjel na delší služební cestu, a upravují si tak pozitivně menstruaci.
Dnes právě tak víme, že babky kořenářky měly pravdu, když tvrdily, že některé byliny se musejí sbírat ráno, jiné večer nebo dokonce při novoluní (obsah některých léčivých látek v rostlinách je v tu kterou dobu až několikanásobně vyšší). Že když „čarodějnice“ vařily své lektvary ze žab či mloků, získávaly tak velmi silné halucinogeny. Že objímat stromy je zdravé a energetizující (jednoduchým způsobem se dají měřit elektrické proudy, které, jaké překvapení, jsou na jaře a v létě velmi intenzivní, v zimě a v nemoci minimální, viz geofyto elektrické proudy a práce ing. Vladimíra Rajdy). Že šamani věděli, co dělají (viz holotropní terapie a práce Stanislava Grofa) a proč přitom používají zvuk (viz bioakustika a Sharry Edwardsová a zjištění, že klesající zvuk hlasivek odstraňuje emoční bloky a že ve svém hlase každý máme informace o svém minulém i současném, a tedy i budoucím zdravotním stavu). Že mluvit s pokojovými květinami rostlinám neobyčejně prospívá (a že kytky reagují zvláště na negativní myšlenky člověka, viz práce Cleve Backstera). Že stromy i rostliny mají své obranné strategie proti škůdcům a nějak komunikují. Že nervová centra kolektivně žijícího hmyzu a mozky ptáků a savců produkují tutéž sjednocující frekvenci (u lidí je to kolem 40 Hz), kterou sami u sebe nazýváme vědomím (viz Robert Pollack). Že zvuk lze vidět (kymatika, viz Hans Jenny) a jednotlivé čisté frekvence pak na desce v prachu či písku vytvoří dokonale organické tvary (s čímž souvisí i teorie Ruperta Sheldrakea). Atd. atd.
Ukazuje se, že bychom měli raději než genetické mutace užitkových rostlin a klonování lidských embryí zkoumat sami sebe (od početí, přes těhotenství, až ke smrti), protože my, a zvláště náš způsob kolektivní existence, jsme tím nejnebezpečnějším trendem ohrožujícím život na planetě Zemi. Ukazuje se, že bychom si měli, právě dnes, kdy stojíme nad (ekologickou) propastí, začít klást docela jiné otázky. A že bychom měli začít zkoumat i věci tak samozřejmé, jako je záhada, proč pes či kočka vždy vědí, kdy přijde páníček domů, jak to, že když zazvoní telefon, často víme, kdo nám volá … nebo co to je voda.
Voda je zázrak. A to, co o ní zjistil Masaru Emoto, může radikálně změnit naše (často velmi dogmatické) názory na duchovnost, která, jak zatím nemnozí vědí z praxe, a jedinci z četby zahraničních vědeckých časopisů, existuje, a je (měla by být a zcela jistě bude) běžnou součástí života každého z nás.
Je to něco, co může radikálně změnit naše postoje k vlastnímu zdraví. Je to něco, co může radikálně změnit naše postoje ke zvuku, k hudbě, zpěvu, a především k vlastnímu hlasu.
Je to něco, co může radikálně změnit naše postoje k praktické, ale i teoretické ekologii.
Je to něco, co může radikálně změnit naše názory na průmysl, výrobu potravin, stravování, medicínu a život vůbec.
Ano, vážení, jde o to, čeho jsme vy i já plni: jde o vodu. Mou i tu vaši. Protože každý z nás jsme ze 70 % z vody.
Voda má nejen neuvěřitelné podoby, ale i dosud netušené kvality. Citát z knihy současného japonského vědce vskutku zní jako rčení našich babiček: „Musíme ctít vodu, vnímat ji s láskou a vděčností, a dostane se nám pozitivních vibrací a pozitivní změny. Pak se změní voda, změníte se vy, změním se já. Protože vy i já jsme voda.“
Vida. Že by další z babičkovských, v tomto případě dědečkovských rčení a rad, které se dnes, jaké překvapení, ukazují, podpořeny posledními objevy, jako nanejvýš platné a pro naše zdraví užitečné?
Japonec Masaru Emoto se začal o vodu zajímat vážněji až ve svých 43 letech (vodoléčba ho zbavila bolesti nohy). Za dalších deset letech pak začal fotografovat vločky. Přesněji krystaly vody. Jeho kniha Messages from Water z roku 1999 pak, na prahu třetího tisíciletí, vykročila na příznačně nenápadnou, ale o to efektivnější pouť kolem světa (do současné doby byla přeložena do více jak dvou desítek jazyků a například v USA byla měsíce na seznamu bestsellerů).
Emoto totiž zjistil, že čím je voda, kterou nechá rychle zmrznout a fotografuje pod mikroskopem, špinavější, tím hůř vypadající a nepravidelnější krystaly z ní získá. A že z vody z vodovodního kohoutku často žádný krystal nevznikne. Věc má ovšem i druhou, pro vědce ještě překvapivější stránku: ukázalo se, že když na zkumavku, ve které byla špinavá a všelijak znečištěná voda, působil Emotův výzkumný tým písničkou nebo na ni nalepil nějaké pozitivní slovo (nejlépe prý funguje „láska“ a „vděčnost“), voda se nějak vzpamatuje a začínají se v ní objevovat náznaky krystalů.
Ukázalo se tedy, že na „kvalitě“ vody, kterou zatím bereme více než lhostejně a samozřejmě a ze které jsme, záleží. A jak.
A že záleží i na kvalitě našich myšlenek, a že asi vůbec není jedno, jestli myslíme pozitivně nebo kriticky a negativně, nebo jestli ve své „pokrokem“ zaslepené zahleděnosti směrem ven ignorujeme základní evoluční danosti našich těl a mozků.
Fotografiemi takto „zviditelněná“ voda je totiž tím nejpádnějším, nejsrozumitelnějším a jakýmikoli politickými frázemi nezničitelným důkazem o ušpiněnosti a devastaci jak životního prostředí a vody kolem nás, tak nás samotných.
Jaká že je ta naše voda? Jaká je voda má? Bohužel špinavá a stále více nefunkční. Právě tak jako my.
Co když opravdu přímo, ač pro naše vlastní smysly nezjistitelně, ovlivňujeme nejen sami sebe (a své blízké), ale také své okolí a prostředí a také svou planetu daleko víc, než se zatím odvažujeme i jen tušit? Už nějakou dobu víme, že myšlení výzkumníků ovlivňuje jimi zkoumaný mikrosvět kvarků a atomů, a také začínáme tušit, že právě tak ovlivňujeme svým chováním, mluvením, ale i myšlením svět lidí a věcí kolem nás. Co když ovšem totéž platí i v rozměrech planety?
V případě fotografií krystalů vody je pak irelevantní spekulovat o tom, jestli byl a je tvar vyfotografované vločky „zformátován“ samotnou přírodou, nebo (což by ovšem byl ještě „hmatatelnější“ důkaz o vlivu myšlení člověka na svět, ve kterém žije) přímo myšlením Masaru Emota a členů jeho týmu.
Máme-li na své okolí takový vliv, jak fotografie krystalů vody naznačují, negativní zprávou je, že v rozměrech planety sice (našimi smysly) dlouho není vidět, že se děje něco špatného, ale pak stačí „kapka vody“, pohár trpělivosti Matky Země přeteče a planeta se začne ošívat a vrtět. A zemřou statisíce lidí a turistický ráj nebo prosperující velkoměsto se změní v peklo.
Pozitivní zprávou pak je, že přitom stačí rozhodnout se a pak systematicky začít působit na naše prostředí a planetu jinak, pozitivně, léčebně. Je to logické a snad i zarytým materialistům pochopitelné – máme-li na vše zatím vliv převážně negativní (viz stále častější přírodní katastrofy), právě tak ale můžeme mít vliv pozitivní. Jen se do toho dát. Emotovy fotografie to viditelně potvrzují.
A co když ve smyslu rčení „Nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní“ jsou právě tyhle fotografie krystalů vody tím tak potřebným zviditelněním nejen slepé uličky vývoje stále méně rozumně se chovajícího člověka, který sám sebe nazval „rozumným“, ale i počátkem řešení? Nitkou, kterou lze začít rozmotávat klubko globálních, ale i lokálních a individuálních problémů současnosti?
Možná, že děti našich dětí se budou učit a běžně citovat jak Einsteinův vzorec E = mc2, tak Emotovu větu (tak ještě jednou a čtěte pomalu a pozorně: „Musíme ctít vodu, vnímat ji s láskou a vděčností, a dostane se nám pozitivních vibrací a pozitivní změny. Pak se změní voda, změníte se vy, změním se já. Protože vy i já jsme voda.“)…
Protože voda má zázračné kvality, jen pokud jí to dovolíme, a voda má je i voda všech. Protože koloběh vody (v mém těle i v našem životním prostředí) a kvalita, ne kvantita života, který z vody vzešel a ve vodě se stále rodí, je stále zřejměji, na rozdíl od toho, čím se zabývají média, tím, oč tu skutečně běží.
Vlastimil Marek, neděle 13. duben 2008
